Po kdysi rušném rodinném životě může prázdný dům vyvolávat pocity izolace a dokonce být trochu děsivý.
V chaosu, který s sebou přináší výchova dětí, se život často zdá být hektický a možná se vám někdy stalo, že jste zatoužili po klidu a tichu prázdného domu. Když se však usadí prach ze stěhovacích krabic a každý večer zůstanete jen vy a váš partner, může se realita zdát o něco méně příjemná, než jste doufali.
První odchod dětí do školy nebo jejich stěhování do samostatného bydlení je významnou událostí, která může vyvolat celou řadu emocí, tzv. syndrom prázdného hnízda. Můžete pociťovat obavy o blaho svých dětí, nadšení z nové kapitoly jejich – a vašeho – života, nostalgii po uplynulých 18 letech a dokonce i trochu zmatek, když se poprvé vrátíte domů. A to se může podepsat na vašem manželském životě. O tom jsme si povídali s odbornicí na vztahy a publicistkou časopisu Woman&Home Annou Richardsonovou.
Co se stane, když děti opustí domov svých rodičů
Po kdysi rušném rodinném životě může prázdný domov vyvolat pocity izolace a dokonce i trochu vyděsit.
Odchod dětí z domova bývá v manželství často přelomový a je přirozené, že se podíváte na svého partnera a říkáte si: „Kdo jsme teď?“.
Rodičovství obvykle vyžaduje intenzivní týmovou práci. Jste na stejné vlně, žonglujete se školními výsledky, jídlem a dramaty dospívajících. Tento společný cíl sice může působit jako lepidlo, ale může také maskovat hlubší rozpory.
Ve všem tom shonu se páry snadno stanou skvělými spolumanažery, zatímco romantický vztah ustoupí do pozadí.
Příležitost k růstu
Když se tedy děti odstěhují, zůstane po nich nejen klidný domov, ale také emocionální propast, která se hromadila roky. Dobrá zpráva je, že místo smutku vnímejte tento okamžik jako mocnou příležitost ke změně.
Často nás přitahují partneři, kteří nám pomáhají léčit rány z dětství. Časem může nevyřešená bolest nevědomky znovu vyplout na povrch, což pak vede ke konfliktu. Klíčem k úspěchu je nevyhýbat se tomuto nepohodlí, ale přistupovat k němu se zvědavostí a empatií.
Rozhovory od srdce
Jednoduchým, ale mocným nástrojem, který můžete začít používat hned, je dialog. Vyhraďte si čas na rozhovor – 20 nebo 30 minut – kdy jeden z partnerů mluví o svých pocitech a druhý mu naslouchá, aniž by ho přerušoval.
Posluchač pak reflektuje to, co slyšel, zcela bez hodnocení, a uznává, že tyto pocity jsou skutečné.
Nakonec projevte empatii – pokuste se představit si, co druhá osoba cítí. Může to znít jednoduše, ale má to neuvěřitelnou sílu, a pokud to budete pravidelně praktikovat, můžete se posunout od emocionálního odstupu ke skutečnému citovému spojení.
Další možností jsou týdenní „schůzky bez programu“. Může to být procházka, návštěva muzea, kvíz v hospodě – cokoli, co se netýká logistiky nebo rodiny, ale jde o opětovné osobnostní propojení.
Vzpomeňte si, co vás oba bavilo před založením rodiny. Co jste obdivovali? Co vás spojovalo? Co vás sblížilo? Co přesně… Co na tomto muži milujete a oceňujete?
Nebojte se vyhledat odbornou podporu. Kvalifikovaný manželský poradce nebo psychoterapeut vám může pomoci projít touto novou fází a posunout vás k hlubšímu porozumění.
Pamatujte, že láska v dlouhodobém vztahu není statická, ale vyvíjí se. Láska, kterou hledáte, nemusí být nutně stejná jako na začátku, ale může to být něco staršího, moudřejšího a ještě intimnějšího, pokud to chcete.
